Life in Norway na Blog.cz

Oficiálně oznamuji, že se tento blog uzavírá a ať budete F5 mačkat sebevíc, nového příspěvku se nedočkáte. Není však třeba zoufat, moje extra super zážitky a myšlenky se pouze přesouvají na jinou adresu, ostatně jak jste si také vybrali v nedávné anketě. Odteď tedy budu na Bloggeru, a to přímo tady!

Takže zde už jen můžete čerpat informace o Norsku, o Lillehammeru, o Erasmu obecně, nebo si prohlížet nádherné fotky z konce světa!

http://zghettablog.blogspot.com/

Nemůžu si pomoct. Tohle si potichu (občas i trochu nahlas) říkám už nějakou tu dobu, když vycházím z fitka, tělocvičny, zkrátka odněkud, kam se lidi chodí potit.

Stále znovu a znovu žasnu nad tím, jak je možné, že se odhadem 70 procent holek, dívek a žen po sportu nesprchuje.

Jedna z typických návštěvnic posilovny cvičí ve stejné podprsence v jaké je celý den, nejlépe samozřejmě s krajkami, kosticemi a výztužemi a v té pak i odejde. Zkrátka ideální způsob, jak mít výstavní věšáky už ve třiceti. Na to si obvykle oblékne tričko s krajkovými ramínky z obchodů typu New Yorker, samozřejmě ze syntetických materiálů, aby dobře zadržovalo vlhkost a smrad. K tomu už jen stačí natáhnout legíny (s krajkovým lemem, aby nám to všechno pěkně ladilo), nebo ultrakrátké šortky a hurá cvičit! Aby byl celý sportovní outfit dokonalý, ještě je třeba přepudrovat nos a pročísnout řasy, stékající pudr smísený s make-upem vytvoří nádhernou mozaiku. V uších si samozřejmě nechat ty největší kruhy a vlasy pořádně rozevlát, protože je to sexy.

Po delší odmlce, za kterou nemůže nic jiného, než má lenost, je tu pokračování norských zvláštností!

O snusu už byla na blogu párkrát řeč, ale musí se samozřejmě objevit i tady. Jedná se o speciální skandinávský tabák, pocházející ze Švédska, jehož prodej je legální už jen v Norsku, Dánsku a Švédsku. Vypadá jako malé čajové sáčky, z nichž si jeden dáte pod ret a dásněmi se vám tabák dostává rovnou do krevního oběhu. Jeho popularita je opět napříč generacemi a obaly od snusu (v Norsku zejména značky skruf) nacházíte úplně všude. Tolik oblíbený je zejména kvůli zákazu kouření v uzavřených prostorech a vysoké ceně cigaret. Norští studenti běžně snusují ve škole, stejně tak jako učitelé, při sportu nebo v kombinaci s alkoholem. Poprvé vám celkem určitě chutnat nebude, protože je zvláštně slaný a pocit něčeho pod rtem není úplně obvyklý. Taky se vám může motat hlava, nebo být trochu špatně. Asi tak popáté už je to ale velká dobrota, takže vydržte!

Protože už mě nebavilo si neustále objednávat nové čočky a roztoky a protože bez nich jsem stěží rozeznala kluka od holky, rozhodla jsem se podstoupit laserovou operaci krátkozrakosti.
Nad operací už jsem přemýšlela dlouho, ale je nutné počkat na ustálení vašich dioptrií, což znamená, že se zhruba tři roky nezmění. Když jsem byla na kontrole zhruba v osmnácti, tak jsem byla stále větším a větším slepejšem, takže operace pořád nepřipadala v úvahu. Navíc ji obestíraly takové legendy, jako že když vám oči odoperují před porodem, tak vám pak při tlačení vypadnou a podobné roztomilosti.
Na nějakou dobu jsem tedy nad zákrokem přestala přemýšlet a dál na pláži hledala svoje lehátko a následně si nasazovala zasolenýma rukama čočky zpět do očí.
Nedávno se táta, který je na tom podobně jako já, rozhodl, že si zajde na vyšetření, jestli by měl vhodné oči na laserový zákrok, protože toho pro změnu jakožto nesnášenlivce vkládání divné hmoty do oka, otravují brýle. Tak jsem se objednala taky a 4. 1. se dozvěděla, že mám stejné dioptrie jako před třemi lety (tedy krásných -5,5 na pravém oku a -4,25 na levém) a že moje oči jsou jinak zdravé jako řípy a jsem tak ideálním kandidátem na zákrok. Proč to tedy oddalovat, objednala jsem se hned za 12 dnů, tedy na 16. 1. na 12:00.

Mysleli jste si, že návratem domů všechno končí? V žádném případě! Od svého příjezdu do norských končin pro vás shromažďuji věci, které mne zaujaly, pobavily nebo zaskočily, abych se s vámi o ně mohla podělit ve shrnujícím (a zajisté strhujícím) článku. Za necelých pět měsíců se už totiž opravdu dá poznat ještě o něco více, než se dočtete v průvodcích aneb Kam se hrabe Lonely Planet!

Přestože už bychom měli jen balit kufry, international office zjistila, že budget pro nás Erasmáky byl vyšší, než si mysleli a museli tak pro nás zorganizovat nějaký ten závěrečný event.

Jedním z prvních nápadů bylo jít lyžovat do střediska Hafjell, který je vzdálený asi 20 minut od Lillehammeru. Nicméně v Norsku to letos se sněhem nebylo úplně typické, takže začátkem prosince bylo stále nad nulou a lyžovat bychom mohli pouze na rollerskis.

Nicméně čekání se vyplatilo, protože o pár týdnů později přišla vskutku nečekaná nabídka od jiného, o něco vzdálenějšího střediska- z Kvitfjellu. Protože měli dojem, že jedenáctka mezinárodních holek lyžujících v Norsku je pro ně skvělá reklama a jistě se toho chytí místní lillehammerské deníky, půjčili nám veškeré vybavení úplně zadarmo a my jsme si tak zajely na den zalyžovat na VIP permanentku. Dokonce jsme měli i vlastní mikrobus, zkrátka velký svět.

Protože ale sněhu stále moc nebylo, byla otevřená sotva pětina vleků, konkrétně tedy dvě kotvy a dvě sedačky. Podmínky tedy nebyly ideální, nicméně to bylo zadarmo a kromě nás a dánského lyžařského týmu, který si vyjel k sousedům na trénink tam téměř nikdo nebyl.

Tak už se to blíží. Na adventním kalendáři jsem dnes snědla čokoládku číslo 4. Ti důvtipnější z vás si jistě vyvodí, že nežiju v jiném časoprostoru, ale že do mého odjezdu zbývají pouhé čtyři dny. Je to tak, těším se domů tolik, že jsem transformovala účel adventního kalendáře!

Nicméně je nutno uznat, že poslední týdny tu utíkají opravdu rychle a máme pořád co dělat.

Abychom si tu s českými slečnami udělaly trochu té vánoční atmosféry, vyrobila Hanka s Luckou adventní věnec a já jsem sešila dohromady usušené pomeranče a pověsila je na lustr v kuchyni, povzbuzována Maďarkou Annou: "Veronika, are you really sewing an orange?"

Každou neděli tak zapalujeme na věnci svíčky, a abychom u něj neseděly jen tak na prázdno, upekly jsme i vánoční cukroví - perníčky, rohlíčky a linecké. Kupříkladu já jsem si poprvé zkusila vyrobit těsto a to, že se podivná hmota nakonec opravdu změnila v krásné tmavé těsto, mi připadalo jako zásah vyšší síly. Norové pečou perníčky taky, říkají jím pepperkakke a chutnají trochu jinak, než ty naše. (samozřejmě hůř!) Jsou tvrdé, tenké a mnohem tmavší. Skoro všechny však chutnají úplně stejně, protože tihle líní seveřané si kupují těsto už připravené v obchodě. (Fuj! *pohrdavý pohled*).

Náš druhý švédský den začal přehrabováním se v našich krosnách a hledání všeho nutného na celý den za úplné tmy, protože jsme nechtěly vzbudit našeho spícího hostitele Michaela. Zuzka s Luckou v kuchyni poznamenaly, že když ráno otevřely oči, tak viděly ne jednoho, ale rovnou dva chlápky na jedné posteli. Důvody jsme však radši nehledaly a vydaly se do deštivého rána vstříc novým zážitkům.

Holky měly v plánu jít do stockholmského Vasa muzea, což je výstava o jedné velké lodi. Protože mně už tento typ muzea stačil v Oslu ve Framu, rozdělily jsme se a já šla prozkoumávat, jak je na tom švédská metropole s obchody. Můžu vám tedy říct, že opravdu dobře. Konečně jsem si poprvé za celou dobu připadala jako v pořádném velkoměstě plném obchodních center v každé druhé ulici.

S nadšením jsem se tedy procházela jednotlivými obchody a míjela stánky, kde se připravovaly čerstvé muffiny, vymačkané fresh džusy a podobná lákadla. Nutno podotknout, že tento typ zábavy, tedy bloumání obchody mně poměrně chyběl, takže jsem neměla problém takto strávit celé dopoledne.

Když se velká část naší třídy z gymplu rozjela poznávat jiné kouty světa na Erasmus, přemýšleli jsme, jak bychom se mohli navštívit. Na daleký a ne příliš populární sever jsme se rozjely já a kamarádka Daniela do Finska. Původně jsme si říkaly, že vzdálenost Norsko - Finsko bude skoro jak z Brna do Prahy, ale nakonec jsme usoudily, že nejlepší by bylo potkat se někde napůl cesty, a tak vznikl nápad na výlet do Stockholmu. To se zalíbilo Hance, a nakonec se přidaly i Lucka se Zuzkou. Na finské straně tomu bylo podobně a jejich cestovatelská skupinka byla ještě větší.

Jako nejlepší dopravní prostředek se ukázala cesta vlakem, přičemž jízdenka z Osla do Stockholmu, stála jen o něco málo víc, než z Lillehammeru do norské metropole. Vyjížděli jsme v sobotu v krásných 4:15 AM, s tím, že se snad ve vlaku trochu prospíme. Vzhledem k tomu, že pán naproti mě dělal neustále jeden z oblíbených norských zvuků v podobě chrchlání, tak mi nepomohly ani špunty do uší a moc jsem se nevyspala. Ve švédském vlaku už však byli civilizovanější cestující, takže jsem se vyspala krásně a jako první věc jsem při probuzení viděla Hanku v slunečních brýlích, jak se zasněně dívá z okna. Počasí bylo na konec listopadu opravdu krásné, téměř až jarní.

Sotva jsme stihly dolízat naše marihuanová lízátka, už jsme se musely spletitým kodaňským metrem dostat zpátky do přístavu. Tentokrát už však o něco kodaňsky protřelejší, takže bez jakéhokoliv bloudění jsme zkušeně přestupovaly a měnily jednotlivé linky. (Apropós, kodaňské metro postrádá jednu zajímavou věc - řidiče. Napřed se nám tomu nechtělo věřit, ale po chvíli, když se metro skutečně rozjelo, jsme si tuto sci-fi záležitost i vyfotily.)

S Hankou jsme byly v očekávání, zda tentokrát budou opět zmatky s kajutami, ale k našemu překvapení se nic takového nestalo. Právě naopak. Naše kajuta byla umístěna v nejvyšším obyvatelném, tedy desátém patře, což samo o sobě značí, že tentokrát už si jako Jack připadat nebudeme. A skutečně, po otevření dveří, jsme se spíše cítily jako v kajutě Rose a jejího bohatého snoubence. Už zlatý ovál na dveřích s několika hvězdičkami a nápisem Comodore class naznačoval, že nás čeká trochu jiná káva, než posledně. Ne, že by vozíčkářská kajuta nebyla fajn, ale obrovská postel, okno přes celou zeď a lednička s šampaňským je přece jenom o něco lepší. Znovu připomínám, že Hanka plavbu vyhrála v soutěži pro dvě osoby a já jsem byla ten šťastlivec, který s ní kajutu mohl sdílet. (Takže ještě jednou díky Hani!). Z účtu se na nás smála částka zhruba třikrát vyšší, než jsme platily my ostatní, takže kdybychom bývaly věděly, že jsme paničky z Comodore class, tak bychom na první cestě udělaly pořádný rozruch! (Nebo aspoň já ... :)